O knize: 2012 / Příběh o cestě o samotě podél řeky Leny - nedaleko Bajkalu, v říjnu , tedy na konci zdejšího podzimu ; pod sněhem, deštěm, sluncem; s hustými lesy na březích, oživenými pouze medvědy, jeleny, tetřevy a dalšími obyvateli; o přenocování, rybaření, o whisky před spaním a o samotě, která člověka ponoří do sebe - „...Někdy chceš souhlasit se svou samotou. Přijměte to jako správný vývoj života, jen seberte odvahu a řekněte si: to je vše. Nyní je vše jasné a ty už musíš jít dál sám... Možná můžeš trochu zarmoutit, rozloučit se s těmi, kteří, jak se zdá, byli s tebou celá ta léta, a už se ničeho nebojí... s Boží pomocí do klidné neznámo osamělosti Je to těžké. To je téměř nemožné. Efimov šel po pravé straně obloukem kolem nízkého oblázkového ostrůvku s malými keři. Ostrůvek byl protáhlý, v nejširší části dvacet metrů od břehu trčely jelení parohy. Ivan se na něj podíval zblízka. Pod rohy byl pohled a pak Ivan uviděl celý obličej. Jelen ležel a pozoroval Efimova a pomalu otáčel hlavu. Loď byla špatně nesena pod „hřebenem“ stromu ohnutého nad vodou, Ivan začal veslovat a zvíře to nevydrželo. Vstal a klidným klusem se vydal na vzdálený konec ostrova. Nerozuměl, kdo tam plave, možná nikdy nikoho neviděl».